MUDr. Dagmar Zezulová - vedoucí sdružení Děti patří domů
20. březen 2013
Tandem
Vedoucí sdružení "Děti patří domů" MUDr. Dagmar Zezulová navštívila Jana Rosáka v talk show Tandem. Dozvěděli jste se například, jak vzpomíná na své dětsví, čím se sdružení "Děti patří domů" zabývá a jak je úspěšné.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jan Rosák zdraví všechny, kdo si naladili naši stanici a poslouchají Tandem. Těší mě, že jste si vybrali za společníky právě nás. Ono je totiž velmi důležité nezůstat sám. A nejdůležitější je to, když jsme malí. Všichni potřebujeme rodičovskou lásku. Zejména ti, kdo neměli právě štěstí a narodili se jaksi rodičům, kteří to nezvládli a své děti třeba dokonce i odložili. My jsme dnes do Tandemu pozvali vedoucí sdružení s názvem Děti patří domů, paní doktorku Dagmar Zezulovou. Já vás zdravím a vítám, dobrý den.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorko, než se ale dostaneme k dětem, které potřebují domov, tak se budeme věnovat vašemu dětství. Ovšem všechno má svůj čas. Teď mi dovolte, abych našim posluchačům popřál hezké chvíle do rádia a dal pokyn do režie pro první píseň.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já tak trošičku teď využiju název toho vašeho sdružení Děti patří domů a zeptám se vás, paní doktorky Dagmar Zezulové, kdepak bylo to vaše doma? Kde jste se narodila?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já jsem vlastně vyrůstala celé své dětství na jižní Moravě, v jedné vesnici jižně od Brna. Nejdříve jsme do 9 let bydleli v Židlochovicích.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, že je vesnice?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je městečko. Ale pak jsme se přestěhovali do té vesnice a ta se jmenuje Hrušovany.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hrušovany. Ale to není nad Jevišovkou.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ne, ne, Hrušovany u Brna. To je kousek od Židlochovic, vlastně do Židlochovic jsem pak chodila do školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vidíte, a už jsou slavný teď.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Teď jsou slavný, hm.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak povídejte, jaké tam bylo dětství.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Vlastně moje dětství, protože my jsme byli taková, skoro bych řekla, komunita, protože jsme se nastěhovali do sídliště, který v jednu dobu vyrostlo, takže ty rodiny, které se tam nastěhovaly, tak vesměs byli všichni stejně staří a měli stejně starý děti, tak jsme měli takovou možná, bych řekla, jako typicky normalizační dětství, že jsme běhali mezi těmi rozestavěnými paneláky a zkoušeli jsme, kam se všude dá vlézt. Večer se otevřely okna a různí rodičové volali ty své děti domů k večeři. No, Pepíku, domů.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dášenko, domů.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Dášenko, domů. A takhle to prostě bylo. Já jsem tenkrát měla pocit, že to je takový úplně normální dětství, že takhle vlastně žijí všichni.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak v určitých komunitách a na určitých místech určitě ano. Ale já jsem spíš čekal, že to bude dětství, to vaše dětství holčičky na vesnici. Jste říkala na vesnici, protože já jsem zažil dětství kluka na vesnici, i když to bylo takové menší město, taky na Moravě. Ale to bylo opravdu el dorado, kdy jsme běhali kolem řeky a běhali do cihelny a tam si stavěli bunkry a tak.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To my jsme dělali taky, akorát že na sídlišti. Jinak tam jako byla spousta terénních nerovností, kde se daly stavět bunkry.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A byla jste taková jako dobrodružná povaha?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Mě hrozně bavilo lézt po stromech, takže my jsme tam měli takovou alej a tam jsme si s kamarádkou vždycky vylezli nahoru do těch stromů, do koruny těch stromů a hráli jsme si na to, že jsme trosečníci podle toho, co jsem zrovna četla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a co jste četla nejradši, to mě zajímá? Vernea nebo Maye?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, taky jsem četla Vernea, Maye ne. Ale já jsem teda četla foglarovky. Voni tenkrát nebyly úplně jako snadno dostupný, ale vlastně já tenkrát jsem objevila jako pár těch foglarovek u babičky a byla jsem úplně nadšený z takovýho toho ducha dobrodružství, který v tom bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A toho kamarádství.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A toho kamarádství, hm. My jsme tam měli, tam v Hrušovanech je rybník kousek, jako mezi Vojkovicema a Hrušovanama, 2 teda rybníky, takže jsme i tam chodili. Tam byl rákos, tam byla spousta příležitostí prostě pro to, aby člověk mohl to dobrodružství si nějaké vytvářet.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I když tedy knížky Jaroslava Foglara nejsou zrovna o tom, že by děti trávily převážnou část toho dětství doma, tak o tom, že děti opravdu patří domů, si s paní doktorkou Dagmar Zezulovou budeme po písničce opravdu vyprávět.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je jasné, že to sdružení s názvem Děti patří domů je naprosto vážná záležitost, ale mě v té souvislosti napadla taková hezká paralela. Říká se o umělcích, že patří do kaváren, ale děti vážně patří domů. Já si myslím, že to není žádná legrace a vy to víte nejlíp, paní doktorko, viďte. Čím se zabývá to vaše sdružení?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To naše sdružení vlastně vzniklo tak nějak jako, bych řekla, tiše a nenápadně, protože my jsme vlastně už od roku 97 měli první dítě v pěstounské péči, to je forma náhradní rodinné péče.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
My, to znamená co?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My, moje rodina. A protože jsme vlastně v té době, kdy k nám ty děti přišly, tak jsme teprve pochopili, jak strašně je to pro ně důležité. Takový to opravdový porozumění tomu, jak to prožívají, tak to přišlo až teprve vlastně, když jsme ty děti poznali. A protože jsme hrozně měli takovou potřebu se o tom jako by sdílet tady tyhle pocity těch našich dětí a třeba i některé jejich projevy, kterým jsme neuměli porozumět, protože my, kteří jsme prostě běhali po tom sídlišti, tak jsme holt jako neměli za sebou ta traumata.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pro nás bylo úplně normální, že všechno fungovalo, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Tak, přesně tak. Takže proto jsme se začali sdružovat a ono to jakoby dávno před tím, než vzniklo to občanské sdružení, tak byla taková jako, bych řekla, svépomocná komunita, kde jsem se tak nějak mezi sebou začali prostě přátelit a znát. No a pak jsme přišli na tu myšlenku, že vlastně je spousta rodin, který třeba mají podobnou zkušenost, ale nevědí, jak se pak dostat k těm informacím a my ty informace máme. Takže takhle nějak jakoby tiše a nenápadně se z takové té prosté potřeby se scházet, tak vzniklo tady to občanské sdružení. A ještě tam teda byl jeden takovej prvek, kterej sehrál svou roli, a to bylo to, že já jsem sepsala jako příběhy naší rodiny. Nejdřív jsem to psala na internet, pak se vlastně našla nakladatelka, která projevila přání to jako vydat. Takže vyšly tady ty příběhy pod názvem Domov je místo, odkud tě nevyhodí. A když vyšla tahle knížka, tak se na mě začala obracet spousta lidí, spousta pěstounů, kteří prostě začali nebo konečně měli pocit, že je někdo, kdo by jim mohl pomoct, nasměrovat je někam. Takže to byl taky hodně důležitej impuls k tomu, že jsme pochopili, že opravdu to potřeba je, a proto jsme to sdružení založili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To sdružení už pracuje, předpokládám, jako opravdová organizace, to znamená, že to není tak jaksi na náhodu, ale že všechno už má nějaký řád, viďte.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jasně. My jsme začínali v podstatě jako, bylo nás pět,takový holky, co vědí o trochu víc než ostatní a bylo to vyloženě zájmové sdružení. Ale to už teda dneska neplatí, protože ta naše činnost meziročně narůstá obrovským způsobem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, my si o tom sdružení Děti patří domů nepochybně ještě dneska s paní doktorkou Dagmar Zezulovou popovídáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doktorka Dagmar Zezulová je hostem dnešního Tandemu. Jedním dechem musím dodat, že pracuje jako primářka ve svitavské nemocnici na oddělení zobrazovacích metod. To je v podstatě na rentgenu, jak my říkáme, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, v podstatě je to na rentgenu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní primářka z rentgenu, že jo, že vám takhle říkají, ne?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, možná jo. Oni mi říkají častějc sestřička teda jako pacienti.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vám říkají sestřičko? A proč?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já si myslím, že prostě spousta lidí neví, že jsou tam i lékaři, že prostě to berou tak, že na tom rentgenu je ten servis, kam oni přijdou a tomu panu doktorovi, kterej to potřebuje, přinesou ten snímek.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže vás nepovažujou jaksi za lékařku, protože tam obsluhujete ten.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jako dost často se to stává.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jste nějak odlišená úborem?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je další věc, která hraje svou roli, že my vlastně všichni máme jako stejné, bílé oblečení, i když teda sestřičky mají modrou halenu. Ale ten pacient prostě se v tom možná úplně snadno jako neorientuje. A máme teda cedulky na sobě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak ale přicházejí tam lidi, který na to potřebujou brejle, aby si vás přečetli, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je taky pravda, no.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A neurazíte se, když vám řeknou sestřičko.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ne, vůbec ne. Já spíš řeším, co je pro toho pacienta lepší, jestli ho opravit, že jsem lékařka, aby věděl, že se mu věnuje lékař, protože si myslím, že je to pro něj třeba důležité.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to si myslím, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ale zase ho nechci uvádět do rozpaků, protože někdy pak ten, zvlášť třeba starší lidi mají pocit, že mě smrtelně urazili, když řekli sestřičko. A to samozřejmě takhle není.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to znamená, že máte spoustu práce ve své práci. Ale kromě toho jste taky matka 6 dětí, z toho 4 v pěstounské péči. To jste si na sebe vzala ale opravdu olbřímí úkol.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, jednak teda si myslím, že to tak není, že by si člověk na sebe bral nějaký úkol. Prostě ten život nějak jde a vy ho prostě žijete a v něm přichází prostě nějaký podněty a impulsy a vlastně pořád jako jdete dál tím životem, něco k tomu přidáváte a někde něco jinýho třeba už máte zvládnuto. To není tak, že bych v jednu startovací chvíli najednou na sebe nabrala prostě úplně všechno.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili, postupně takhle, ano.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Postupně vlastně nejenom děti, ale i ta práce jako, protože já, když jsem začínala pracovat, tak my jsme třeba byly dvě na tom oddělení a v pohodě jsme to zvládali. Dneska prostě s tím, jak to zdravotnictví obrovsky se rozvíjí a hlavně ta diagnostika a spousta metod dneska, to už není jenom diagnostika, ale už je i terapeutických na těch rentgenových pracovištích, tak vlastně jako to všechno přicházelo postupně. A i ty děti jako přicházely postupně. A my máme hrozně prima děti. Oni už jsou dneska dospělí, takže dnes vlastně jako poslední dítě bude mít 18 let v dubnu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To nejmladší?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To nejmladší a všechny ostatní jsou starší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To už nejsou ani děti, paní doktorko.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ale pro mě pořád. Jinak oni jako studujou, není to o tom, že už by byly z domu, to jsou jenom 2, ale ostatní ještě jsou na školách. Ale prostě už jsou to samostatný jednotky a rozhodně nepotřebujou, abych jim večer četla pohádku. Myslím si, že teda by byly jako dost zhnusený, kdybych jim večer četla pohádky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale možná, že byste se třeba divila, že by si to třeba i docela rády zopákly. No, ale já teď se omlouvám, že jsem omezil zobrazovací metody vašeho oddělení jenom na rentgen, ale to, předpokládám, že tam bude asi co. Tak já odhaduju sono, pak nějaký CT, možná magnetická rezonance.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My nemáme magnetickou rezonanci. Patří to taky do toho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je dobře, tý já se bojím.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To my bychom vás tam ani nezvali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem klaustrofobik.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My magnetickou rezonanci nemáme. Máme ještě teda denzitometrii.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co to je?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je taky rentgenová metoda, kterou se zjišťuje hustota tkání v těle, nejčastěji kostní tkáně. Takže vlastně, kdybych to zjednodušila, tak přístroj na měření osteoporózy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak jak vidíte, paní primářka, doktorka Dagmar Zezulová má v práci práce až nad hlavu a k tomu má ještě 6 dětí. To je úžasný.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jednou budeme opravdu pyšní na to, že jsme žili v době, kdy žil a psal a tvořil Zdeněk Svěrák. Souhlasí se mnou paní doktorka Zezulová?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jednoznačně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V čem se vám líbí nejvíc a nebo co se vám od něj líbí nejvíc?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já mám pár takových lidí, který mi přijde, že rostou s časem. A pan Svěrák jako mezi ně patří. Já ho vlastně znám nebo už jako dítě, když mi bylo 12 let, tak mě poprvé tatínek vzal do Divadla Járy Cimrmana a já jsem vlastně nebo neznala to jméno Zdeňka Svěráka do té doby vůbec. Ale od té doby tak jako s každou další hrou nebo s každým dalším mezníkem nějakým, protože pak přicházely filmy, tak jsem čím dál víc jako obdivovala a cítila tu laskavost, která v něm je. Moudrost a laskavost. A tak jak generace před námi prostě obdivovala pana Wericha a já jsem nikdy úplně pana Wericha jakoby neměla tady v té rovině, protože jsem neprocházela od začátku ten jeho vývoj, už mi ho předložili jako moudrého člověka, tak takhle jako mám teďka já toho Zdeňka Svěráka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kterýho jste si sama zažila.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Kterýho jsem si zažila, hm.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je moc hezky řečeno. Teď už si myslím, že je nejvyšší chvíle, abychom si ho pustili.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Děti patří domů, to je název sdružení, které vede paní doktorka Dagmar Zezulová, která má jinak, jak jsme si dneska už plasticky přímo nastínili, práce i tak nad hlavu. A teď mi řekněte, co všechno jaksi spadá do vaší kompetence? Jak řídíte to sdružení? Jak pracuje vlastně? Jakým způsobem, dejme tomu, podchytíte ty děti, které je potřeba umístit někde jinde?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ono to není přímo o tom, že my bychom se soustředili na to, jak podchytit děti, které je potřeba umístit někde jinde, protože to je taková trošku jako, i když teď se to mění s novelou sociálně právní ochrany. Ale prostě doteď to byla parketa státu. Takže to není jako ten úplně pravý cíl. Naším cílem je, když už to dítě potom se umístí v rodině, v náhradní rodině, tak těm rodinám nabídnout jako určitý servis, něco, co dosud nebylo zastoupeno nebo není to tak zastoupeno prostě v těch jiných organizacích.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co třeba v tom servisu jaksi je zahrnuto?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Tak jednak je tam takové provázení té rodiny po příchodu dítěte, protože to dítě, když si to představíte, že ta rodina je nějaký rozjetý vlak a teď do ní přijde třeba 6leté dítě, tak pro něj vlastně a navíc dítě, které do té doby navíc nikdy ve funkční rodině nežilo, tak pro něj všechno je nové. To si neumíte představit, kolik pravidel my máme v životě a ty děti se s tím třeba nikdy nesetkaly. A teďka vy očekáváte ale, že ono už bude vědět takové ty věci jako, že se večer čistí zuby a že se má prostě přezout, když přijde ze školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, to, co naše dítě, které se nám v rodině narodilo, už do těch 6 let prostě vstřebalo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jako normální rodič, když se vám to dítě narodí, tak vlastně to dítě si tu výchovu samo řídí, protože rodič je na něho nějakým způsobem navázanej, fungují tam jednak teda nějaké instinkty, jednak to naladění prostě těch dvou lidí na sebe. A tady u toho dítěte to takhle nefunguje. Takže tam je potřeba a navíc ti lidé, kteří přijímají to dítě, tak jsou už z té přípravy a ze všeho jsou připravený na to, že prostě přijdu nějaké problémy, je tam velká nejistota. Nevědí, aby neudělali chybu, aby tomu dítěti neublížili, protože teď třeba vědí z tý historie toho dítěte, že už má za sebou nějaký týrání, zneužívání, tak aby vlastně neotevřeli ještě nějaký rány. Takže v tomhle směru potřebují prostě pomoc, potřebují poradit, potřebují vědět, jak třeba některé projevy toho dítěte zvládat, jakým způsobem s ním pracovat. Teď, pokud je to dítě, které už chodí někam do školy nebo prostě má nějaký další sociální vlastně svět, tak jak ho začlenit, jakým způsobem vytvořit to prostředí bezpečné. A to je taková první věc. A potom vlastně, pak přichází únava, ona prostě přijde vždycky. Takže potom nabízíme odlehčovací pobyty, protože spousta těch dětí s ranným traumatem, tak je opravdu tak nedůvěřivá vůči světu dospělých, že není úplně jednoduché je třeba poslat se skautama na tábor, ale je potřeba prostě jim to prostředí trošičku vypolštářovat sociálně. Takže my máme jako respitní program, ve kterým nabízíme respitní služby těm našim klientům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pardon, respitní.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Respitní je odlehčovací. A jako oficiálně se to týká vlastně lidí zdravotně postižených, prostě ten termín respitní znamená odlehčovací ve smyslu prostě té celodenní péče o nějakého člověka. My to používáme i přestože se nejedná nebo velice zřídka, kdy se jedná o děti, které by vyžadovaly z hlediska zdravotního stavu celodenní péči,oni vyžadují z hlediska svýho ranního traumatu. Takže ten termín jsme si tak jako vypůjčili z těch sociálních služeb. A máme prostě tady tenhle program, do kterýho ty děti začleňujeme. Takže potom vlastně ten pracovník, kterej zná tu rodinu, tak může si ty děti vzít na víkend nebo může prostě, máme takové tábory nebo pobyty prostě týdenní, kde je ta individuální péče zajištěna pro ty děti. A potom další taková složka, kterou ještě máme, tak je taky hostitelská péče, což je zacílení potom na děti, které vyrůstají v ústavech a jejichž šance na rodinu je nízká, protože spadají do skupiny, která není úplně atraktivní pro ty zájemce. A tam se snažíme pro ně najít nějaké kamarády, rodinu, která by prostě s nima navázala kontakt alespoň v tomhle částečným režimu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je samozřejmě výborné, když se povede umístit dítě, které do té doby rodinu v podstatě nepoznalo nebo nepoznalo všechen komfort, který mu rodina nabídnout může, umístit na tom správném místě. Ale někdy si myslím, že může dojít i k určité disproporci. Byl jsem kdysi na návštěvě v jedné SOS vesničce a tam mi vyprávěli příběh prostě holčičky, která přišla jako v podstatě kojenec, ale v 16 letech se v ní probudily geny a odešla a našly ji někde v Ostravě, jak s prominutím šlape chodník. Ale přestože jaksi byla vychovávaná naprosto rovnocenně všem ostatním dětem, tak se prostě nepovedla nebo nepovedlo se ji asimilovat. Jsou takové případy, viďte? To jsou asi ty nejsmutnější chvíle, že.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já tady jednak bych polemizovala s tím, že se projevily geny. My se s tím hodně často setkáváme a já, přestože ty děti nemají stejné rodiče, tak vlastně ten problém, který je tímhle definován, tak je u všech stejný, že se projevily geny. To je prostě následek toho ranného traumatu. Geny vám můžou definovat úplně jiné věci, ale to, jestli půjdete šlapat chodník, ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To já jsem tak jenom plácnul a mimochodem tak mi to tenkrát říkal ten pracovník.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Velice často se to objevuje, proto jsem se k tomu chtěla vyjádřit, protože si myslím, že se strašně podceňuje tady to, že dítě, které vlastně prožije nebo nemá šanci prožít to bezpečí toho novorozence nebo toho člověka, kterej prostě je naprosto bezbrannej, to je to ranné dětství. My mu tu jistotu a bezpečí musíme vytvářet. Pokud ono to nezíská, tak prostě vždycky už bude v tomhle směru nějakým způsobem ochuzeno. Navázat potom tu důvěru je pro něho strašně těžké, i když třeba se naučí spoustu věcí, tak budou naučené, nemá to prostě ten úplně přirozenej, není tam to kontinuum, není to prostě jemu vlastní. A to, že některé děti prostě dojdou tady do těch takových jako krušných částí toho svého života, tak to není prostě naše věc. Jsem to možná řekla špatně, není to naše vina, tak, protože vlastně každý člověk žije svůj život. Jako my s ním můžeme ten život sdílet, můžeme ho prostě nějakým způsobem doprovázet, můžeme mu něco nabízet, ale prostě každý člověk si ten život musí žít sám, vy ho prostě nemůžete žít za něj.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, nemůžete se mu posadit do hlavy a řídit to tam pákama zprava do leva.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A to si myslím, že to je vlastně to nejdůležitější, co je potřeba přijmout, protože jsou věci, které můžete změnit a věci, které prostě jako musíte vzít, že takové jsou a že takhle to prostě je. A že tohle je jejich cesta. Ta cesta se vám nemusí líbit a oni na ní nemusí být šťastní, ale to je tak všechno, co s tím můžete udělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale ta rodina určitě se jaksi postaví k tomu člověku vždycky jaksi vlídně, určitě mu neukáže záda. Mimochodem ta knížka, kterou jste napsala, se tak jmenuje Domov je místo, odkud tě nevyhodí.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A já bych k tomu dodala, že my jsme taky měli jedno z našich dětí, které prožívalo takhle hrozně jako těžce prostě to období dospívání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte přímo ve vaší rodině.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
V naší rodině. Jedno z našich dětí mělo tady tu tendenci k útěkům a podvodům a krádežím a prostě vůbec tomu asociálnímu životu tak, jak si ho prostě člověk představuje. A potom prostě několikrát vždycky, když utekla, pak se někde zjevila a tak, tak vždycky doma, i když to bylo u nás hrozně těžký, tak vždycky doma prostě tu postel měla. A teď už je dospělá, už má vlastní dítě. A když se o tom spolu bavíme, tak ona si už nepamatuje, proč utíkala nebo co vlastně jí k tomu vedlo. Ale to nejcennější, to nejdůležitější, co si pamatuje, tak je, že vždycky se měla kam vrátit. A to si myslím, že to je prostě to, co musí asi ten člověk tak nějak v sobě mít, že i když to dítě teďka zrovna má těžký období, tak ale má se kam vrátit.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je dnes paní primářka svitavské nemocnice, oddělení zobrazovacích metod, paní doktorka Dagmar Zezulová. Kromě jiného také vedoucí sdružení Děti patří domů a matka 6 dětí a co já vím, ještě organizátorka respitních pobytů pro matky pěstounky. Vy toho máte tedy. Co to je tedy ty respitní pobyty pro matky pěstounky?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To vlastně tím my jsme možná i začínali. Prostě ty ženy mají takovou přirozenou potřebu se sdružovat a povídat si, žena potřebuje každý den těch 20 tisíc slov prostě provětrat, zatímco muž tu potřebu má mnohem nižší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
20 tisíc slov? Vážně, jo?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A muž jenom asi 7 tisíc.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo, ale my to všechno, těch 20 tisíc musíme vyslechnout.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A abyste je právě nemuseli všechny vyslechnout vy, tak jsme vlastně začínali s takovou svépomocnou skupinou, jsme si udělali víkendovku, my, maminky pěstounky a povídali jsme si. Ale protože jsme nechávali tatínkům tu starost o děti a oni teda nebyli z toho úplně nadšení, tak potom jsme to dotáhli do té dokonalosti, že vlastně v tu dobu, kdy my ženy pěstounky, maminky a taky zájemkyně třeba o tu pěstounskou péči, který za náma chodějí čím dál častěji tady do té skupiny, tak si povídáme o tom, jaké to je. Míváme tam vždycky pozvaného i nějakého odborníka, někoho, kdo by nám pomohl s nějakým tématem který třeba je takový jako důležitý pro nás. A na druhé straně je ten tým, který se stará o ty děti a vytváří jim nějaký program. Takže pak i ty tatínci mají prostě tu odlehčovací víkendovku. Můžou jít třeba na pivo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo, ale tam si popovídají jenom těch 7 tisíc slov.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jo, ano, tam právě oni můžou provětrat těch 7 tisíc slov.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsem opravdu nevěděl, to jste mi otevřela nové obzory, že prohráváme 20:7 s našimi ženskými. Ale my prohráváme rádi samozřejmě. Moc vám děkuju. To byla paní primářka, doktorka Dagmar Zezulová dnes na Tandemu. Moc děkuju za nesmírně zajímavé povídání, ale nejenom zajímavé, taky určitě velice podnětné. Ať se daří.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Děkuji vám. Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Jan Rosák zdraví všechny, kdo si naladili naši stanici a poslouchají Tandem. Těší mě, že jste si vybrali za společníky právě nás. Ono je totiž velmi důležité nezůstat sám. A nejdůležitější je to, když jsme malí. Všichni potřebujeme rodičovskou lásku. Zejména ti, kdo neměli právě štěstí a narodili se jaksi rodičům, kteří to nezvládli a své děti třeba dokonce i odložili. My jsme dnes do Tandemu pozvali vedoucí sdružení s názvem Děti patří domů, paní doktorku Dagmar Zezulovou. Já vás zdravím a vítám, dobrý den.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorko, než se ale dostaneme k dětem, které potřebují domov, tak se budeme věnovat vašemu dětství. Ovšem všechno má svůj čas. Teď mi dovolte, abych našim posluchačům popřál hezké chvíle do rádia a dal pokyn do režie pro první píseň.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já tak trošičku teď využiju název toho vašeho sdružení Děti patří domů a zeptám se vás, paní doktorky Dagmar Zezulové, kdepak bylo to vaše doma? Kde jste se narodila?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já jsem vlastně vyrůstala celé své dětství na jižní Moravě, v jedné vesnici jižně od Brna. Nejdříve jsme do 9 let bydleli v Židlochovicích.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, že je vesnice?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je městečko. Ale pak jsme se přestěhovali do té vesnice a ta se jmenuje Hrušovany.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hrušovany. Ale to není nad Jevišovkou.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ne, ne, Hrušovany u Brna. To je kousek od Židlochovic, vlastně do Židlochovic jsem pak chodila do školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vidíte, a už jsou slavný teď.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Teď jsou slavný, hm.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak povídejte, jaké tam bylo dětství.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Vlastně moje dětství, protože my jsme byli taková, skoro bych řekla, komunita, protože jsme se nastěhovali do sídliště, který v jednu dobu vyrostlo, takže ty rodiny, které se tam nastěhovaly, tak vesměs byli všichni stejně staří a měli stejně starý děti, tak jsme měli takovou možná, bych řekla, jako typicky normalizační dětství, že jsme běhali mezi těmi rozestavěnými paneláky a zkoušeli jsme, kam se všude dá vlézt. Večer se otevřely okna a různí rodičové volali ty své děti domů k večeři. No, Pepíku, domů.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dášenko, domů.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Dášenko, domů. A takhle to prostě bylo. Já jsem tenkrát měla pocit, že to je takový úplně normální dětství, že takhle vlastně žijí všichni.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak v určitých komunitách a na určitých místech určitě ano. Ale já jsem spíš čekal, že to bude dětství, to vaše dětství holčičky na vesnici. Jste říkala na vesnici, protože já jsem zažil dětství kluka na vesnici, i když to bylo takové menší město, taky na Moravě. Ale to bylo opravdu el dorado, kdy jsme běhali kolem řeky a běhali do cihelny a tam si stavěli bunkry a tak.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To my jsme dělali taky, akorát že na sídlišti. Jinak tam jako byla spousta terénních nerovností, kde se daly stavět bunkry.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A byla jste taková jako dobrodružná povaha?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Mě hrozně bavilo lézt po stromech, takže my jsme tam měli takovou alej a tam jsme si s kamarádkou vždycky vylezli nahoru do těch stromů, do koruny těch stromů a hráli jsme si na to, že jsme trosečníci podle toho, co jsem zrovna četla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a co jste četla nejradši, to mě zajímá? Vernea nebo Maye?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, taky jsem četla Vernea, Maye ne. Ale já jsem teda četla foglarovky. Voni tenkrát nebyly úplně jako snadno dostupný, ale vlastně já tenkrát jsem objevila jako pár těch foglarovek u babičky a byla jsem úplně nadšený z takovýho toho ducha dobrodružství, který v tom bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A toho kamarádství.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A toho kamarádství, hm. My jsme tam měli, tam v Hrušovanech je rybník kousek, jako mezi Vojkovicema a Hrušovanama, 2 teda rybníky, takže jsme i tam chodili. Tam byl rákos, tam byla spousta příležitostí prostě pro to, aby člověk mohl to dobrodružství si nějaké vytvářet.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I když tedy knížky Jaroslava Foglara nejsou zrovna o tom, že by děti trávily převážnou část toho dětství doma, tak o tom, že děti opravdu patří domů, si s paní doktorkou Dagmar Zezulovou budeme po písničce opravdu vyprávět.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je jasné, že to sdružení s názvem Děti patří domů je naprosto vážná záležitost, ale mě v té souvislosti napadla taková hezká paralela. Říká se o umělcích, že patří do kaváren, ale děti vážně patří domů. Já si myslím, že to není žádná legrace a vy to víte nejlíp, paní doktorko, viďte. Čím se zabývá to vaše sdružení?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To naše sdružení vlastně vzniklo tak nějak jako, bych řekla, tiše a nenápadně, protože my jsme vlastně už od roku 97 měli první dítě v pěstounské péči, to je forma náhradní rodinné péče.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
My, to znamená co?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My, moje rodina. A protože jsme vlastně v té době, kdy k nám ty děti přišly, tak jsme teprve pochopili, jak strašně je to pro ně důležité. Takový to opravdový porozumění tomu, jak to prožívají, tak to přišlo až teprve vlastně, když jsme ty děti poznali. A protože jsme hrozně měli takovou potřebu se o tom jako by sdílet tady tyhle pocity těch našich dětí a třeba i některé jejich projevy, kterým jsme neuměli porozumět, protože my, kteří jsme prostě běhali po tom sídlišti, tak jsme holt jako neměli za sebou ta traumata.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pro nás bylo úplně normální, že všechno fungovalo, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Tak, přesně tak. Takže proto jsme se začali sdružovat a ono to jakoby dávno před tím, než vzniklo to občanské sdružení, tak byla taková jako, bych řekla, svépomocná komunita, kde jsem se tak nějak mezi sebou začali prostě přátelit a znát. No a pak jsme přišli na tu myšlenku, že vlastně je spousta rodin, který třeba mají podobnou zkušenost, ale nevědí, jak se pak dostat k těm informacím a my ty informace máme. Takže takhle nějak jakoby tiše a nenápadně se z takové té prosté potřeby se scházet, tak vzniklo tady to občanské sdružení. A ještě tam teda byl jeden takovej prvek, kterej sehrál svou roli, a to bylo to, že já jsem sepsala jako příběhy naší rodiny. Nejdřív jsem to psala na internet, pak se vlastně našla nakladatelka, která projevila přání to jako vydat. Takže vyšly tady ty příběhy pod názvem Domov je místo, odkud tě nevyhodí. A když vyšla tahle knížka, tak se na mě začala obracet spousta lidí, spousta pěstounů, kteří prostě začali nebo konečně měli pocit, že je někdo, kdo by jim mohl pomoct, nasměrovat je někam. Takže to byl taky hodně důležitej impuls k tomu, že jsme pochopili, že opravdu to potřeba je, a proto jsme to sdružení založili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To sdružení už pracuje, předpokládám, jako opravdová organizace, to znamená, že to není tak jaksi na náhodu, ale že všechno už má nějaký řád, viďte.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jasně. My jsme začínali v podstatě jako, bylo nás pět,takový holky, co vědí o trochu víc než ostatní a bylo to vyloženě zájmové sdružení. Ale to už teda dneska neplatí, protože ta naše činnost meziročně narůstá obrovským způsobem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, my si o tom sdružení Děti patří domů nepochybně ještě dneska s paní doktorkou Dagmar Zezulovou popovídáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doktorka Dagmar Zezulová je hostem dnešního Tandemu. Jedním dechem musím dodat, že pracuje jako primářka ve svitavské nemocnici na oddělení zobrazovacích metod. To je v podstatě na rentgenu, jak my říkáme, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, v podstatě je to na rentgenu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní primářka z rentgenu, že jo, že vám takhle říkají, ne?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, možná jo. Oni mi říkají častějc sestřička teda jako pacienti.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vám říkají sestřičko? A proč?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já si myslím, že prostě spousta lidí neví, že jsou tam i lékaři, že prostě to berou tak, že na tom rentgenu je ten servis, kam oni přijdou a tomu panu doktorovi, kterej to potřebuje, přinesou ten snímek.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže vás nepovažujou jaksi za lékařku, protože tam obsluhujete ten.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jako dost často se to stává.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jste nějak odlišená úborem?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je další věc, která hraje svou roli, že my vlastně všichni máme jako stejné, bílé oblečení, i když teda sestřičky mají modrou halenu. Ale ten pacient prostě se v tom možná úplně snadno jako neorientuje. A máme teda cedulky na sobě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak ale přicházejí tam lidi, který na to potřebujou brejle, aby si vás přečetli, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je taky pravda, no.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A neurazíte se, když vám řeknou sestřičko.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ne, vůbec ne. Já spíš řeším, co je pro toho pacienta lepší, jestli ho opravit, že jsem lékařka, aby věděl, že se mu věnuje lékař, protože si myslím, že je to pro něj třeba důležité.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to si myslím, že jo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ale zase ho nechci uvádět do rozpaků, protože někdy pak ten, zvlášť třeba starší lidi mají pocit, že mě smrtelně urazili, když řekli sestřičko. A to samozřejmě takhle není.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to znamená, že máte spoustu práce ve své práci. Ale kromě toho jste taky matka 6 dětí, z toho 4 v pěstounské péči. To jste si na sebe vzala ale opravdu olbřímí úkol.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
No, jednak teda si myslím, že to tak není, že by si člověk na sebe bral nějaký úkol. Prostě ten život nějak jde a vy ho prostě žijete a v něm přichází prostě nějaký podněty a impulsy a vlastně pořád jako jdete dál tím životem, něco k tomu přidáváte a někde něco jinýho třeba už máte zvládnuto. To není tak, že bych v jednu startovací chvíli najednou na sebe nabrala prostě úplně všechno.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili, postupně takhle, ano.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Postupně vlastně nejenom děti, ale i ta práce jako, protože já, když jsem začínala pracovat, tak my jsme třeba byly dvě na tom oddělení a v pohodě jsme to zvládali. Dneska prostě s tím, jak to zdravotnictví obrovsky se rozvíjí a hlavně ta diagnostika a spousta metod dneska, to už není jenom diagnostika, ale už je i terapeutických na těch rentgenových pracovištích, tak vlastně jako to všechno přicházelo postupně. A i ty děti jako přicházely postupně. A my máme hrozně prima děti. Oni už jsou dneska dospělí, takže dnes vlastně jako poslední dítě bude mít 18 let v dubnu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To nejmladší?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To nejmladší a všechny ostatní jsou starší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To už nejsou ani děti, paní doktorko.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ale pro mě pořád. Jinak oni jako studujou, není to o tom, že už by byly z domu, to jsou jenom 2, ale ostatní ještě jsou na školách. Ale prostě už jsou to samostatný jednotky a rozhodně nepotřebujou, abych jim večer četla pohádku. Myslím si, že teda by byly jako dost zhnusený, kdybych jim večer četla pohádky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale možná, že byste se třeba divila, že by si to třeba i docela rády zopákly. No, ale já teď se omlouvám, že jsem omezil zobrazovací metody vašeho oddělení jenom na rentgen, ale to, předpokládám, že tam bude asi co. Tak já odhaduju sono, pak nějaký CT, možná magnetická rezonance.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My nemáme magnetickou rezonanci. Patří to taky do toho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je dobře, tý já se bojím.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To my bychom vás tam ani nezvali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem klaustrofobik.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
My magnetickou rezonanci nemáme. Máme ještě teda denzitometrii.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co to je?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To je taky rentgenová metoda, kterou se zjišťuje hustota tkání v těle, nejčastěji kostní tkáně. Takže vlastně, kdybych to zjednodušila, tak přístroj na měření osteoporózy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak jak vidíte, paní primářka, doktorka Dagmar Zezulová má v práci práce až nad hlavu a k tomu má ještě 6 dětí. To je úžasný.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jednou budeme opravdu pyšní na to, že jsme žili v době, kdy žil a psal a tvořil Zdeněk Svěrák. Souhlasí se mnou paní doktorka Zezulová?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jednoznačně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V čem se vám líbí nejvíc a nebo co se vám od něj líbí nejvíc?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já mám pár takových lidí, který mi přijde, že rostou s časem. A pan Svěrák jako mezi ně patří. Já ho vlastně znám nebo už jako dítě, když mi bylo 12 let, tak mě poprvé tatínek vzal do Divadla Járy Cimrmana a já jsem vlastně nebo neznala to jméno Zdeňka Svěráka do té doby vůbec. Ale od té doby tak jako s každou další hrou nebo s každým dalším mezníkem nějakým, protože pak přicházely filmy, tak jsem čím dál víc jako obdivovala a cítila tu laskavost, která v něm je. Moudrost a laskavost. A tak jak generace před námi prostě obdivovala pana Wericha a já jsem nikdy úplně pana Wericha jakoby neměla tady v té rovině, protože jsem neprocházela od začátku ten jeho vývoj, už mi ho předložili jako moudrého člověka, tak takhle jako mám teďka já toho Zdeňka Svěráka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kterýho jste si sama zažila.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Kterýho jsem si zažila, hm.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je moc hezky řečeno. Teď už si myslím, že je nejvyšší chvíle, abychom si ho pustili.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Děti patří domů, to je název sdružení, které vede paní doktorka Dagmar Zezulová, která má jinak, jak jsme si dneska už plasticky přímo nastínili, práce i tak nad hlavu. A teď mi řekněte, co všechno jaksi spadá do vaší kompetence? Jak řídíte to sdružení? Jak pracuje vlastně? Jakým způsobem, dejme tomu, podchytíte ty děti, které je potřeba umístit někde jinde?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Ono to není přímo o tom, že my bychom se soustředili na to, jak podchytit děti, které je potřeba umístit někde jinde, protože to je taková trošku jako, i když teď se to mění s novelou sociálně právní ochrany. Ale prostě doteď to byla parketa státu. Takže to není jako ten úplně pravý cíl. Naším cílem je, když už to dítě potom se umístí v rodině, v náhradní rodině, tak těm rodinám nabídnout jako určitý servis, něco, co dosud nebylo zastoupeno nebo není to tak zastoupeno prostě v těch jiných organizacích.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co třeba v tom servisu jaksi je zahrnuto?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Tak jednak je tam takové provázení té rodiny po příchodu dítěte, protože to dítě, když si to představíte, že ta rodina je nějaký rozjetý vlak a teď do ní přijde třeba 6leté dítě, tak pro něj vlastně a navíc dítě, které do té doby navíc nikdy ve funkční rodině nežilo, tak pro něj všechno je nové. To si neumíte představit, kolik pravidel my máme v životě a ty děti se s tím třeba nikdy nesetkaly. A teďka vy očekáváte ale, že ono už bude vědět takové ty věci jako, že se večer čistí zuby a že se má prostě přezout, když přijde ze školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, to, co naše dítě, které se nám v rodině narodilo, už do těch 6 let prostě vstřebalo.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jako normální rodič, když se vám to dítě narodí, tak vlastně to dítě si tu výchovu samo řídí, protože rodič je na něho nějakým způsobem navázanej, fungují tam jednak teda nějaké instinkty, jednak to naladění prostě těch dvou lidí na sebe. A tady u toho dítěte to takhle nefunguje. Takže tam je potřeba a navíc ti lidé, kteří přijímají to dítě, tak jsou už z té přípravy a ze všeho jsou připravený na to, že prostě přijdu nějaké problémy, je tam velká nejistota. Nevědí, aby neudělali chybu, aby tomu dítěti neublížili, protože teď třeba vědí z tý historie toho dítěte, že už má za sebou nějaký týrání, zneužívání, tak aby vlastně neotevřeli ještě nějaký rány. Takže v tomhle směru potřebují prostě pomoc, potřebují poradit, potřebují vědět, jak třeba některé projevy toho dítěte zvládat, jakým způsobem s ním pracovat. Teď, pokud je to dítě, které už chodí někam do školy nebo prostě má nějaký další sociální vlastně svět, tak jak ho začlenit, jakým způsobem vytvořit to prostředí bezpečné. A to je taková první věc. A potom vlastně, pak přichází únava, ona prostě přijde vždycky. Takže potom nabízíme odlehčovací pobyty, protože spousta těch dětí s ranným traumatem, tak je opravdu tak nedůvěřivá vůči světu dospělých, že není úplně jednoduché je třeba poslat se skautama na tábor, ale je potřeba prostě jim to prostředí trošičku vypolštářovat sociálně. Takže my máme jako respitní program, ve kterým nabízíme respitní služby těm našim klientům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pardon, respitní.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Respitní je odlehčovací. A jako oficiálně se to týká vlastně lidí zdravotně postižených, prostě ten termín respitní znamená odlehčovací ve smyslu prostě té celodenní péče o nějakého člověka. My to používáme i přestože se nejedná nebo velice zřídka, kdy se jedná o děti, které by vyžadovaly z hlediska zdravotního stavu celodenní péči,oni vyžadují z hlediska svýho ranního traumatu. Takže ten termín jsme si tak jako vypůjčili z těch sociálních služeb. A máme prostě tady tenhle program, do kterýho ty děti začleňujeme. Takže potom vlastně ten pracovník, kterej zná tu rodinu, tak může si ty děti vzít na víkend nebo může prostě, máme takové tábory nebo pobyty prostě týdenní, kde je ta individuální péče zajištěna pro ty děti. A potom další taková složka, kterou ještě máme, tak je taky hostitelská péče, což je zacílení potom na děti, které vyrůstají v ústavech a jejichž šance na rodinu je nízká, protože spadají do skupiny, která není úplně atraktivní pro ty zájemce. A tam se snažíme pro ně najít nějaké kamarády, rodinu, která by prostě s nima navázala kontakt alespoň v tomhle částečným režimu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je samozřejmě výborné, když se povede umístit dítě, které do té doby rodinu v podstatě nepoznalo nebo nepoznalo všechen komfort, který mu rodina nabídnout může, umístit na tom správném místě. Ale někdy si myslím, že může dojít i k určité disproporci. Byl jsem kdysi na návštěvě v jedné SOS vesničce a tam mi vyprávěli příběh prostě holčičky, která přišla jako v podstatě kojenec, ale v 16 letech se v ní probudily geny a odešla a našly ji někde v Ostravě, jak s prominutím šlape chodník. Ale přestože jaksi byla vychovávaná naprosto rovnocenně všem ostatním dětem, tak se prostě nepovedla nebo nepovedlo se ji asimilovat. Jsou takové případy, viďte? To jsou asi ty nejsmutnější chvíle, že.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Já tady jednak bych polemizovala s tím, že se projevily geny. My se s tím hodně často setkáváme a já, přestože ty děti nemají stejné rodiče, tak vlastně ten problém, který je tímhle definován, tak je u všech stejný, že se projevily geny. To je prostě následek toho ranného traumatu. Geny vám můžou definovat úplně jiné věci, ale to, jestli půjdete šlapat chodník, ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To já jsem tak jenom plácnul a mimochodem tak mi to tenkrát říkal ten pracovník.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Velice často se to objevuje, proto jsem se k tomu chtěla vyjádřit, protože si myslím, že se strašně podceňuje tady to, že dítě, které vlastně prožije nebo nemá šanci prožít to bezpečí toho novorozence nebo toho člověka, kterej prostě je naprosto bezbrannej, to je to ranné dětství. My mu tu jistotu a bezpečí musíme vytvářet. Pokud ono to nezíská, tak prostě vždycky už bude v tomhle směru nějakým způsobem ochuzeno. Navázat potom tu důvěru je pro něho strašně těžké, i když třeba se naučí spoustu věcí, tak budou naučené, nemá to prostě ten úplně přirozenej, není tam to kontinuum, není to prostě jemu vlastní. A to, že některé děti prostě dojdou tady do těch takových jako krušných částí toho svého života, tak to není prostě naše věc. Jsem to možná řekla špatně, není to naše vina, tak, protože vlastně každý člověk žije svůj život. Jako my s ním můžeme ten život sdílet, můžeme ho prostě nějakým způsobem doprovázet, můžeme mu něco nabízet, ale prostě každý člověk si ten život musí žít sám, vy ho prostě nemůžete žít za něj.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, nemůžete se mu posadit do hlavy a řídit to tam pákama zprava do leva.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A to si myslím, že to je vlastně to nejdůležitější, co je potřeba přijmout, protože jsou věci, které můžete změnit a věci, které prostě jako musíte vzít, že takové jsou a že takhle to prostě je. A že tohle je jejich cesta. Ta cesta se vám nemusí líbit a oni na ní nemusí být šťastní, ale to je tak všechno, co s tím můžete udělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale ta rodina určitě se jaksi postaví k tomu člověku vždycky jaksi vlídně, určitě mu neukáže záda. Mimochodem ta knížka, kterou jste napsala, se tak jmenuje Domov je místo, odkud tě nevyhodí.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A já bych k tomu dodala, že my jsme taky měli jedno z našich dětí, které prožívalo takhle hrozně jako těžce prostě to období dospívání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte přímo ve vaší rodině.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
V naší rodině. Jedno z našich dětí mělo tady tu tendenci k útěkům a podvodům a krádežím a prostě vůbec tomu asociálnímu životu tak, jak si ho prostě člověk představuje. A potom prostě několikrát vždycky, když utekla, pak se někde zjevila a tak, tak vždycky doma, i když to bylo u nás hrozně těžký, tak vždycky doma prostě tu postel měla. A teď už je dospělá, už má vlastní dítě. A když se o tom spolu bavíme, tak ona si už nepamatuje, proč utíkala nebo co vlastně jí k tomu vedlo. Ale to nejcennější, to nejdůležitější, co si pamatuje, tak je, že vždycky se měla kam vrátit. A to si myslím, že to je prostě to, co musí asi ten člověk tak nějak v sobě mít, že i když to dítě teďka zrovna má těžký období, tak ale má se kam vrátit.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je dnes paní primářka svitavské nemocnice, oddělení zobrazovacích metod, paní doktorka Dagmar Zezulová. Kromě jiného také vedoucí sdružení Děti patří domů a matka 6 dětí a co já vím, ještě organizátorka respitních pobytů pro matky pěstounky. Vy toho máte tedy. Co to je tedy ty respitní pobyty pro matky pěstounky?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
To vlastně tím my jsme možná i začínali. Prostě ty ženy mají takovou přirozenou potřebu se sdružovat a povídat si, žena potřebuje každý den těch 20 tisíc slov prostě provětrat, zatímco muž tu potřebu má mnohem nižší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
20 tisíc slov? Vážně, jo?
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A muž jenom asi 7 tisíc.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo, ale my to všechno, těch 20 tisíc musíme vyslechnout.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
A abyste je právě nemuseli všechny vyslechnout vy, tak jsme vlastně začínali s takovou svépomocnou skupinou, jsme si udělali víkendovku, my, maminky pěstounky a povídali jsme si. Ale protože jsme nechávali tatínkům tu starost o děti a oni teda nebyli z toho úplně nadšení, tak potom jsme to dotáhli do té dokonalosti, že vlastně v tu dobu, kdy my ženy pěstounky, maminky a taky zájemkyně třeba o tu pěstounskou péči, který za náma chodějí čím dál častěji tady do té skupiny, tak si povídáme o tom, jaké to je. Míváme tam vždycky pozvaného i nějakého odborníka, někoho, kdo by nám pomohl s nějakým tématem který třeba je takový jako důležitý pro nás. A na druhé straně je ten tým, který se stará o ty děti a vytváří jim nějaký program. Takže pak i ty tatínci mají prostě tu odlehčovací víkendovku. Můžou jít třeba na pivo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo, ale tam si popovídají jenom těch 7 tisíc slov.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Jo, ano, tam právě oni můžou provětrat těch 7 tisíc slov.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsem opravdu nevěděl, to jste mi otevřela nové obzory, že prohráváme 20:7 s našimi ženskými. Ale my prohráváme rádi samozřejmě. Moc vám děkuju. To byla paní primářka, doktorka Dagmar Zezulová dnes na Tandemu. Moc děkuju za nesmírně zajímavé povídání, ale nejenom zajímavé, taky určitě velice podnětné. Ať se daří.
MUDr. Dagmar ZEZULOVÁ, vedoucí sdružení Děti patří domů
--------------------
Děkuji vám. Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Reprízováno 29. srpna 2013.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
