Myšlenky Martina Bubera

17. červenec 2011

Filosof Martin Buber, žijící v letech 1878 – 1965, patří k originálním, čtenářsky nejoblíbenějším průvodcům světem judaismu, a zejména chasidismu. Z jeho úvah, sebraných česky v knize „Názory“, jsme pro dnešní pořad vybrali čtyři zamyšlení. Překlad pořídila Alena Bláhová.

Doby víry a nevíry nelze rozlišovat podle slov, jimiž si slouží. Existují doby nevíry, jež rády hovoří o Bohu. Existují doby víry, jež mlčí o tajemství. Lze je však rozlišit podle něčeho jiného. V dobách víry lidé rádi pracují; tak jako věří v bytí, věří i v práci. V časech nevíry snášejí lidé práci jako nepřekonatelný tlak. V dobách víry odhalují lidé požehnání, skrývající se v kletbě „v potu tváře“; v časech nevíry na požehnání zapomínají a znají už jen kletbu.

Člověk se svou mnohostrannou a komplikovanou duší plnou protikladů není vydán napospas: to nejhlubší v této duši, božská síla v její hloubce, je schopna na něj působit, měnit, svazovat vzájemně se ohrožující síly, tavit rozbíhající se prvky v jedinou směs, je schopna jeho duši sjednotit. Sjednocení se musí odehrát dříve, nežli se člověk pustí do nějakého mimořádného díla. Pouze se sjednocenou duší bude toto dílo schopen vykonat nikoli ledabyle, nýbrž jako práci odlitou z jednoho kusu.

Všichni lidé mají přístup k Bohu, každý z nich však jiný. Právě v různosti lidí, v různosti jejich vlastností a sklonů spočívá velká šance lidského rodu. Schopnost Boha pojmout vše se projevuje v nekonečné mnohosti cest, jež k němu vedou a z nichž každá je otevřena jednomu člověku.

Člověk, jemuž se Bůh nezjevuje v souzvuku, nýbrž v napjatém kontrastu principů, je vystaven zděšení a musí pochybovat o spáse světa, pokud nečinně zírá do planoucího rozporu. Teprve když se v jeho vlastní duši, jež prožívá stejný rozpor, odehraje sjednocení, je schopen odpovědět na božskou zvěst, a odpovídaje zakouší jednotu jsoucího, spásu světa.

Spustit audio