Na cestě ke smíření

Místo konání bylo, předpokládám, vybráno záměrně. Týnský chrám byl v době husitské totiž jedním z předních kostelů utrakvismu – strany podobojí. Utrakvismus hlásal a praktikoval při eucharistii přijímání pod obojí způsobou, latinsky sub utraque specie, přijímání chleba i vína.

V Týnském chrámu byl v roce 1471 pohřben Jan Rokycana, řádně zvolený, ale nikdy oficiálně nepotvrzený, kališnický arcibiskup. V březnu 1467 papež Pavel II. uvalil na Rokycana klatbu. Po Bílé hoře, když Týn připadl opět katolické straně, byly jeho ostatky spolu s dalšími z chrámu odstraněny.

Noc kostelů 2015 v Týnském chrámu v Praze|foto: Jana Šustová

Celé to vyprávím proto, abych demonstrovala tehdejší situaci: svár a boj šel až za hrob. A stejně tomu bylo po další desetiletí a staletí. Letošními ekumenickými bohoslužbami smíření však vyvrcholilo několikaleté úsilí o nalezení smíru a odpuštění. Tento proces není ještě zcela završen, ne všichni čeští katolíci a evangelíci přijali prosby za odpuštění a smíření zcela za své. Ale to je přirozené, potřebujeme čas. Jsme však na cestě k obnovení důvěry, přátelství, jsme na cestě k obnovenému společenství lásky v Kristu, které se všichni tak dovoláváme.

Vyrostla jsem v době, kdy Sovětský svaz bojoval o mír ve světě tak urputně, že jsme se obávali vypuknutí 3. světové války. Heslo miru mir (rusky světu mír) jsme četli proto jako mupy mup. Tak absurdní se nám jevily mírové deklarace sovětských vůdců. Jen tlachání, za kterým jdou skutky zcela opačného ražení. Mír a smíření nelze vybojovat s pozdviženou rukou a vztyčenou hlavou.

Smíření vyžaduje pokoru a přijetí následků vlastních slov a činů. Ekumenické bohoslužby smíření by mohly být české společnosti živoucím důkazem toho, že i v našem světě je možné nalézt smíření. A to i tam, kde plála či plane nenávist až za hrob.

Smíření potřebujeme v našich každodenních – řekněme „světských“ – životech: rodinných, pracovních. Na mysl mi tanou např. uvnitř rodin: spory o majetek. Hluboké konflikty mezi sourozenci, nepřátelství hraničící až s nenávistí mezi manželi (či exmanželi). Smíření se nám zdá nemožné v hlubokých konfliktech našeho světa, v konfliktech sociálních, etnických nebo náboženských.

Cesta smíření začíná ochotou připustit si, že na vzniklém konfliktu nesu také svůj podíl viny. Cesta smíření bolí a vyžaduje oběti, ale u sebe sama a ve vlastních řadách. Pokud najdeme odvahu vidět rány protivníka a přijmeme je za své, jsme na cestě ke smíření. Přeji nám všem odvahu přijímat odpovědnost za vlastní činy a podnikat kroky ke smíření. A k tomu všemu pomoc a posilu lásky, které se křesťané dovolávají. Pomoc a posilu lásky, kterou Bůh objímá a nese své stvoření.