POTMĚŠILÝ

Výjimečně zajímavé je už první z nich. Potměšilý je takový člověk, který nejedná přímo, který něco se zlým úmyslem dělá, chystá - nebo se také dá říct šije - tajně, za něčími zády, takříkajíc po tmě. Ano, ten, kdo cosi po tmě šije, je potměšilý, přídavné jméno potměšilý vzniklo spojením slov po, tma a šít. Ve slovenštině mají velmi podobně vzniklý výraz potmehúd, který znamená totéž jako české potměšilec a který vznikl spojením slov po, tma a húst. Slovenští potměšilci po tmě nešijí, oni po tmě hudou.

Michal Novotný

Přídavné jméno záludný je určitě mladší než adjektivum potměšilý. Ještě v Jungmannově slovníku z první poloviny 19. století se toto přídavné jméno nevyskytuje, je tam jen dnes už běžně nepoužívané podstatné jméno záluda, což je zdánlivě správný, ale logicky chybný úsudek sloužící k oklamání jiných. Kdo používal záludy, byl záludný. Záluda má mnoho společného s obludou, obě tato slova mají v základu staročeské lúdit, které znamenalo klamat, mámit neboli obluzovat. Záludou klameme a obluda je původně klamný, šálivý zjev. Ze staročeského lúdit je i naše dnešní loudit, tedy žadonit o něco. Když loudíme, často při tom používáme klamných nepravdivých argumentů.

Adjektivum lstivý samozřejmě pochází z podstatného jména lest, což je slovo sice praslovanské, ale tehdy převzaté z nějakého germánského jazyka. Nejspíš jde o gótské lists, které původně znamenalo chytrost, vědění; do jazykového příbuzenstva lstivosti tedy patří německé lehren, učit.

Slova úskočný a zákeřný jsou na rozdíl od předchozích lehce rozšifrovatelná. V jejich základech jsou podstatná jména skok a keř. Ten, kdo je úskočný, nejde přímo, rád dělá nečekané, dnes bychom řekli nekorektní skoky stranou. A kdo je zákeřný, rád se někde schovává, například za keřem, aby nás mohl ze zálohy napadnout.

Tolik o českých slovech potměšilý, záludný, lstivý, úskočný a zákeřný a také o slovenském výrazu potmehúd.

Vysílá se ve čtvrtek 13.2.

(připomínky a názory na tento příspěvek zasílejte e-mailem na adresu mnovotny@rp.cro.cz)