Pražské povstání proměnilo vzhled Staroměstské radnice v Praze

„Radnice byla jedním z center povstání, byla strategickým bodem v srdci města. Obě bojující strany, Češi i Němci, měli o blok radničních budov velký zájem. Nejen proto, že tam sídlil primátor a správa, ale byla tam také telefonní ústředna. A především, redakce a technické centrum městského pouličního rozhlasu, což byl v té době strategický prostředek. Zejména ti, kdo organizovali Pražské povstání, si uvědomili, že pomocí pouličního rozhlasu mohou předejít chaosu a mohou organizovat účastníky povstání. Dá se říct, že hned od prvních minut povstání se o radniční budovy rozpoutal boj a ten trval až do poslední minuty povstání.

Na Staroměstském náměstí, v okolí Staroměstské radnice, ale také na dnešním Kafkově náměstí a v okolí nové radniční budovy se bojovalo nepřetržitě od 5. do 9. května. Vše začalo 5. května před polednem, kdy se vlády na radnici ujal nový Magistrát, pověřený Českou národní radou. To byli představitelé 3 stran, sociálních demokratů, komunistů a národních socialistů, pánové Vladimír Prokop, Václav Vacek a Eustach Mölzer. Ti tvořili takový vládní triumvirát a převzali moc od protektorátního primátora Aloise Říhy. Duší obrany radničních budov byl magistrátní rada František Krása, který vše organizoval.

Původně ale, mám pocit jako historik, si tito lidé představovali, že se bude opakovat osmadvacátý říjen 1918. V 11 hodin dopoledne jmenovaní členové takzvaného národního výboru převzali od primátora Říhy radnici, nechali na radničním balkoně směrem do náměstí vztyčit československou vlajku a vstoupili na balkon s úmyslem promluvit k jásajícím Pražanům. Jenže tady se náhle scénář změnil, z balkonu je zahnala kulometná palba. Bylo jasné, že děj bude mít jiné pokračování.

Naproti radnici, na rohu Staroměstského náměstí a Celetné ulice, bylo totiž pražské sídlo nacistické strany NSDAP, opevněné, uvnitř s ozbrojenými Němci. A na konci Pařížské ulice v Právnické fakultě (vysoké školy byly samozřejmě zavřené), sídlilo velitelství vojsk SS v Protektorátu Čechy a Morava. Němci, zejména ti esesáci, nehodlali kapitulovat, i když porážka Německa už byla jasná. Naopak, bránili strategickou oblast pražských mostů a předmostí, aby si udrželi cestku k úniku před Rudou armádou na Západ. Je totiž zřejmé, pokud se podíváte na mapu, že široko daleko přes Vltavu jsou únikové cesty jen v Praze.

Čili, Praha byla i v posledních okamžicích války strategickým válečným bodem a Němci původně o ni hodlali bojovat do poslední chvíle, chtěli z ní udělat pevnost. Potom, když už se celý jejich systém hroutil, chtěli udržet alespoň únikové přechody. A to jim zmařilo Pražské květnové povstání. Proto si myslím, že to nebyla událost tak bezvýznamná, jak se někdy říká. Že už o nic nešlo, že už se stejně v Remeši jednalo o kapitulaci a tak dále. Tady, ve střední Evropě byla realita jiná, operovala tu milionová skupina německých armád Střed a ta přes Prahu chtěla přinejmenším odejít od humánnějšího amerického zajetí. No a čeští povstalci jim svým ‚vystoupením‘ 5. května tento záměr překazili.

Staroměstská radnice a náměstí byly skutečně ohniskem povstání v té jeho počáteční fázi. Na radnici převzal moc výše zmíněný národní výbor, v budově na jižní straně náměstí, vedle Štorchova domu, sídlilo velitelství povstaleckých vojsk pro Čechy zvané Alex, a na rohu Staroměstského náměstí v budově za Kinským palácem směrem do Dlouhé ulice bylo první sídlo České národní rady, vrcholného orgánu povstání. Staroměstské náměstí bylo strategický bod číslo jedna. Ale snahy Němců získat tento prostor vedly velmi rychle k tomu, že ČNR musela přesídlit jinam. Po několika ‚mezištacích‘ nakonec skončila v Bartolomějské ulici, kde sídlilo také vojenské velitelství Prahy Bartoš. Velitelství Alex se také nakonec přesunulo do Bartolomějské. Bylo tam sídlo takzvané protiletecké policie, tedy složek, které měly chránit Prahu proti náletům. Bylo to místo vybavené telefonickými a jinými pojítky, dalo se tedy odtud řídit a velet. Staroměstská radnice a Bartolomějská, to byla skutečná centra povstání.

Boje o radnici začaly asi v půl jedné 5. května. Už odpoledne toho dne vyjely nacistické tanky Pařížskou ulicí na plochu Staroměstského náměstí a začaly radnici ostřelovat. Druhý den, 6. května, se scénář opakoval, Němci vytrvale útočili z Pařížské ulice a pokoušeli se získat ani ne tak Staroměstskou radnici, jako tu novou úřední budovu s městským rozhlasem. Měli k tomu původně dobré předpoklady, protože kromě budovy NSDAP měli obsazenou takzvanou Novou prelaturu u kostela svatého Mikuláše, dnešní Kafkův dům. Ale odtamtud se naštěstí podařilo bojovníkům Němce hned první den povstání vytlačit.

Základní scénář bojů byl, že Němci ostřelovali svými tanky a samohybnými děly radnici. A radnici bránili lidé, kteří se dobrovolně shromáždili, neměli dostatek zbraní a zpočátku ani prostředků pro to, aby německé tanky zneškodnili. Teprve v průběhu druhého dne povstání, 6. května, se podařilo ze Štefánikových kasáren na Smíchově, kde sídlilo takzvané vládní vojsko, dopravit na Staroměstskou radnici několik pancéřových pěstí. Povstalcům se pak podařilo zneškodnit nejprve jeden, a pak druhý tank (nebo samohybné dělo, oni Němci už tu obrněnou vozbu, jak se tehdy říkalo, měli velmi rozmanitou). No a třetí takovou obrněnou nestvůru se dokonce podařilo zasáhnout, až když pronikla směrem k nové úřední budově, to znamená na dnešním Kafkově náměstí.

Povstalci postupně během bojů zneškodnili čtyři německé tanky, nicméně situace se neustále zhoršovala. Protože, jak je známo, Němci se pokoušeli získat Prahu a udržet přechody přes Vltavu za každou cenu. 7. a 8. května dorazily navíc do Prahy obrněné svazy jednotek SS z německých cvičišť na jih od Prahy, v oblasti Sázavy, a stejně tak pronikaly do Prahy další jednotky, které poslal maršál Schörner z frontové zálohy. To znamená od severovýchodu. Takže Němci postupně pronikali od jihu přes Zlíchov na Smíchov, a pronikali od jihu také na Pankrác. Tam způsobili velké krveprolití třeba na Zelené lišce. Probojovávali se také přes Libeň a Troju směrem k vltavským mostům od severovýchodu.

7. května odpoledne už začala být situace kritická, protože Němci obsadili nejprve hlavní nádraží, potom i Masarykovo nádraží, kde také způsobili masakr. A německé tanky už se na Staroměstském náměstí objevily nejen z Pařížské ulice, ale pronikly také Celetnou, a stály na rohu Dlouhé. Takže vlastně od 7. května odpoledne se boj změnil v systematické ostřelování radnice německými zbraněmi. Dvakrát se objevilo dokonce německé pozorovací letadlo, jednou svrhlo bombu také do prostoru Staroměstského náměstí.

Právě 7. května odpoledne se německým střelcům poprvé podařilo zapálit radnici, ale to obránci ještě oheň uhasili. Byli ale nuceni stáhnout se do přízemí a do sklepních prostor radnice. Měli výhodu, že celý radniční blok byl propojen podzemními chodbami, takže se nemuseli příliš pohybovat v otevřeném prostoru. Nicméně, situace byla tak těžká, že se uvažovalo o vyklizení radničních budov. Nakonec sami obránci rozhodli, že budou radnici bránit, pokud to půjde.

Jednak si byli vědomi symbolického významu tohoto místa, jednak také proto, že kromě technických prostředků (rozhlasu) se v suterénu radnice nacházela velká ošetřovna zraněných. Bylo tam asi 200 lidí, pracovali tam 3 lékaři a množství zdravotních sester. Povstalci se rozhodli, že své raněné nenechají na pospas Němcům. Poté, co přišly zprávy o tom, co se děje třeba na Zelené lišce nebo na Masarykově nádraží, kde Němci hromadně stříleli rukojmí a lidi ze sklepů. Vlastně i obránci radnice se setkali s tím, že z Celetné ulice vyjížděly tanky, které před sebou měly takzvané živé štíty. Němci před sebou hnali bezbranné lidi, které pochytali cestou.

Kupodivu, nejtěžší den bojů na Staroměstské radnici a na náměstí byl až 8. květen. Poslední den povstání dopoledne byla situace opravdu kritická. V budově radnice setrvalo už jenom asi 20 bojovníků z řad četnictva, lidé, kteří byli jednak vyzbrojeni a jednak vycvičeni k boji. A pak radnici bránila skupina Matylda, to byla organizovaná odbojová skupina, která přišla na pomoc obráncům radnice hned druhý den povstání, 6. května. 7. května k nim přibyli ještě partyzáni z Hořovic, které poslala Česká národní rada, také jako posilu pro radnici.

Tito lidé udrželi radniční blok až do odpoledne 8. května. Staroměstskou radnici nakonec přece jen museli opustit (kromě suterénů), proto, že někdy po poledni osmého se znovu podařilo německému ostřelování zapálit radniční budovu. A to zřejmě na několika místech, že už se nepodařilo v přetrvávající střelbě požár uhasit. Okolo 16. hodiny, kdy se v Bartolomějské ulici podepisovala kapitulace německých vojsk v Praze, radnice hořela.

Šestnáctou hodinou mělo vejít v platnost příměří, a právě v tom okamžiku se propadla střecha staroměstské radniční věže. Nacistické tanky, dá se říci, posledními výstřely druhé světové války v Praze, zničily nejen to takzvané východní průčelní křídlo radnice, ale několika zásahy se strefily i do Staroměstského orloje. Ten byl poškozen, naštěstí byl před vypuknutím bojů z důvodu nebezpečí leteckých náletů přikryt cihlovou ochrannou zdí. Střelba tanků tak poškodila jen horní část orloje, a ne tu nejcennější, spodní.

Hasit hořící radnici už se nedalo, obránci se ještě pokoušeli zachránit městský archiv, který byl v radnici umístěn. Radnice měla boční vrata směrem ke kostelu, a tak zadem vynášeli některé věci do kostela svatého Mikuláše, a podzemními chodbami se pokoušeli evakuovat raněné pod novou radnici a novou úřední budovu.

Naštěstí asi okolo 17. hodiny dorazili na Staroměstské náměstí čeští i němečtí takzvaní parlamentáři a střelbu zastavili. Hodinu po uzavření oficiálního příměří skončily boje i v prostoru radnice a náměstí. I když to ‚skončily boje‘ je relativní, protože podepsanou kapitulaci odmítly uznat jednotky SS, a pod vedením barona von Pücklera se v budově právnické fakulty bránily a bojovaly vlastně celou noc z 8. na 9. května. Teprve když dostaly zprávu, že na okrajích Prahy jsou Rusové, začaly časně ráno 9. května vyklízet pozice. Situace nebyla tak idylická, jak se někdy říká. Zničení Staroměstské radnice je toho názorným dokladem.“

Teprve večer 8. května mohli hasiči požár Staroměstské radnice lokalizovat. Dohořívala ještě 9. května. Požár byl definitivně zlikvidován až 9. května okolo poledne. Zničen byl městský archiv, naštěstí jen z menší části, velká část byla evakuována v Mníšku a na Hrubém Rohozci. Zničena byla celá úřední část Staroměstské radnice, kde byla úřadovna primátora a zasedací síň.

Celé dva roky po povstání se uvažovalo, co dál. Zničené křídlo radnice bylo novostavbou z 19. století, která se prý Pražanům moc nelíbila. Teprve na konci roku 1947 bylo rozhodnuto, že torzo bude strženo a v původní podobě radnice obnovena nebude. V průběhu desetiletí následoval řetěz několika architektonických soutěží, týkajících se možné dostavby radnice. Zatím ovšem zůstává radnice v té podobě, do které ji uvedl požár, způsobený ostřelováním radnice při Pražském povstání 8. května 1945. Zda bude radnice dostavěna, to ukážou příští roky, desetiletí nebo staletí?