Violista Vladimír Bukač odpočívá od hudby v oblacích

Violista Vladimír Bukač je mezinárodně respektovaným a známým violistou. Ačkoliv ho koncertní cesty zavedly po celém světě, rád vzpomíná na své dětství u babičky ve středočeské obci Přišimasy, kam pravidelně jezdíval i později jako student konzervatoře v Praze.

Jeho první zahraniční angažmá ho na tři roky zavedlo do Orchestra Ensemble Kanazawa v Japonsku, se kterým jako sólista i koncertní mistr koncertoval po celé oblasti Japonska, Austrálie i Nového Zélandu. Následovalo pětadvacetileté působení v proslulém Talichově kvartetu.

Dnes působí jako profesor hry na violu na dvou vysokých hudebních školách – v Bruselu (Conservatoire royal de Bruxelles) a v Drážďanech (Hochschule fűr Musik Carl Maria von Weber), a je jediným českým violistou, který je zván do zahraničí jako člen poroty nejvýznamnějších mezinárodních soutěží ve hře na violu.

Když vám od dětství hraje cimbálovka v obýváku

Narodil se v Olomouci a jeho kroky k hudbě začaly poměrně záhy. Ačkoliv rodiče nebyli profesionální hudebníci, tatínek si vedle náročné profese právníka našel čas na muzicírování a jako houslista amatér vyhrával v cimbálové kapele. Občas cimbálovka zkoušela i u Bukačů doma. Když malý Vladimír ve čtyřech letech na klavír sám od sebe zabrnkal písničku, bylo o jeho osudu rozhodnuto.

V pěti letech byl přijat do hudební školy a ve čtrnácti letech odešel studovat na Pražskou konzervatoř. Ještě že byla nedaleko babička. Z malé středočeské obce Přišimasy ostatně pocházela rodinná linie z maminčiny strany. Babička vnukovi ráda poskytla potřebné zázemí a dětství i dospívání prožité na středočeském venkově dalo Vladimírovi dobrý životní základ. Možná právě díky babiččině kuchyni si později našel jako jeden z mnoha koníčků i vaření.

To, že je rozeným violistou, objevil v Japonsku

Původně vystudoval hru na housle, a to nejen na AMU v Praze, ale i na vysoké škole ve Freiburgu u věhlasného houslisty Wolfganga Marschnera. Vždy ale miloval zvuk violy. Osudový zlom nastal, když byl během jeho angažmá v Japonsku vypsán konkurz na sólového hráče na violu. Neváhal a chopil se příležitosti.

Hra na violu i na housle je sice podobná, nicméně v mnohém náročnější. Viola je zkrátka větší nástroj. Vladimír zjistil, že má pro hru na violu vrozené dispozice a konkurz vyhrál. Z houslisty se stal ještě úspěšnější violista.

Překonání strachu znamená objevit nový potenciál

Následující pětadvacetiletá kariéra jako člena Talichova kvarteta i jeho sólové aktivity byly ve znamení neustálého cestování. Jenom s Talichovým kvartetem letěl 30x na dlouhé koncertní turné po Severní Americe, ale také do Jižní Ameriky, po celé Evropě a především Francii.

Cestování se ovšem může stát noční můrou, pokud trpíte fobií z létání. A to byl přesně případ Vladimíra. Pomohl až kamarád, který má pilotní průkaz a přiměl Vladimíra, ať si létání sám vyzkouší a něco se také o letadlech naučí. Prý to není o nic jiné než jízda autem. A vyrazili spolu na let malým dvoumístným letadlem.

Vladimír nakonec strach z létání překonal a dnes se právě létání s přáteli v malých sportovních letadlech stalo jeho vášnivým koníčkem. A těch koníčků rozhodně není málo. Své místo ve Vladimírově životě má i motorka „Máša“, vaření i lyžování. Dnes ví, že ho právě koníčky zachránily od syndromu vyhoření, které při jeho náročném celoživotním povolání rozhodně hrozilo.