Z deníku Karla Poláčka

Z jeho díla se zvláštní přízni těší román „Bylo nás pět“, ale skvělé jsou i lakonické Poláčkovy postřehy týkající se všedního života. Platí to i o těch, které si psal do deníku již za tíživých okupačních okolností roku 1943:

Odkud se berou babičky? Míním malinké, ohnuté, bezzubé babičky, zhnědlé sluncem, zčernalé stářím. Potkávám, já jednapadesátiletý šedivec, takové babičky, jaké čekávaly na mě u nás v krámě, abych jim vytáhl šťastná numera – babičky, které neznámého pozdravují se zpěvavou pokorou. Jakým způsobem se z chechtavé a ztepilé krasavice stane tichá a modlivá babička? V který okamžik se děje ta tajemná proměna?

Velkou část myšlení věnují lidé času a jeho střídání. A skutečně největší senzace života vězí v tom, že „to utíká“. Jsme v úplném zajetí času, čas, toť osud. Bez času nebylo by lidí, protože by nebyly příčiny a následky. Jen v kategorii času může se odehrávati mnohost lidských osudů. Na jiných planetách je jiná představa času, např. na Neptunu by člověk za přestupek urážky na cti dostal několik set let vězení a tam by to bylo zcela v pořádku. V některém koutě Vesmíru snad už vůbec není čas, tam je asi umístěno peklo. Neboť peklo může být jenom statické.

Mám velkou potřebu věřit nikoli snad v zázraky, ale v tajemné a nevypočitatelné. Pamatuju se, že moje první zklamání v životě bylo poznání, že se hodinky musí natahovat, aby šly. Do té doby jsem myslil, že jdou ustavičně. Chápu šílence, kteří přes všecky zklamání vynalézají ustavičně perpetum mobile. Mám víru alchymistů, že náhodou objevím kámen mudrců, přes všechny rovnice chemiků. Míval jsem zlost, když Zejstvo mě dávalo do talíře polévku po lžicích. Nechtěl jsem vědět, kolik lžic polévky talíř obsahuje. Mimo polévku má talíř obsahovat tajemství. Když jedu elektrikou známou cestou, zavírám oči a snažím se zapomenout stanice – když otevru oči, očekávám, že budu někde, kde jsem ještě nebyl.