Když je jeden smutnej, tak se sveze na motorce a je mu líp, říká Arnošt Nezmeškal z Národního technického muzea. Tu svou nejmilejší dával dohromady 20 let
Národní technické muzeum v Praze a jeho dopravní halu navštívil poprvé v první třídě. Se spolužáky ze základní školy z Habrů na Vysočině. „Vím, jak jsem se bál tady na galeriích, a že mě pár auťáků zaujalo. Dodneška si pamatuju žraločí tlamu závodního Mercedesu z roku 1938-39. Pro mě to byl tenkrát velikej zážitek.“
Podruhé zamířil do NTM v době, kdy začal studovat na vysoké škole. Vzpomínky z první třídy ožily. Po prohlídce šel rovnou na osobní oddělení, ptát se, zda by pro něj neměli místo. Měli. Sice v oddělení Hornictví, ale i tak byl pyšný na to, že se může stát součástí týmu. V přestávkách mezi studiem v muzeu pilně pracoval. A pracuje stále, už 26 let. Dnes jako ředitel odboru muzea dopravy NTM. Povolání je pro něj koníčkem. „Já si sem vlastně chodím hrát,“ usmívá se sympatický Středočech, bydlištěm v Čáslavi.
Nejblíže má asi k motorkám, i když jsou vlastně jakousi náhražkou. „Vždycky jsem chtěl létat s eroplánem, odmalička jsem tím žil, nebylo pro mě nic jiného. Ve 14 jsem šel létat do aeroklubu, že budu vojenským pilotem na tryskáčích. Ale pak mi našli brejle, takže z toho nebylo nic.“ Proto se v dopravní hale s láskou dívá na Spitfire z roku 1945. Ten, který tam stojí, je poslední zbylý na našem území. Celé mládí ho měl na plakátě nad postelí. A když ho kdysi poprvé viděl „naživo“ v muzeu ve Kbelích, musel si na něj sáhnout, aby uvěřil, že ho vidí na vlastní oči.
Lásku k dopravním prostředkům v něm probudil tatínek. Jako malému klukovi mu vyprávěl o sběratelích veteránů. Nemohl tomu uvěřit, jako někdo sbírá známky, jiný sbírá stará auta? A hned se do toho chtěl také pustit. S bráchou měli kliku, na skládce našli obálku s pětistovkou, táta jim za ni koupil Adlera Trumpfa, sportovní auto z roku 1936. „Měli jsme starý auto a od tý doby jsme v tom jeli.“
Motorka snů
Na motorce, která se původně moc líbila jeho tátovi, jezdil kominík v Habrech. „AJS, pětistovka z roku 1934. Když jsem byl malinkatej kluk, tatínek mi vyprávěl historku, jak od kominíka Kutílka chtěl motorku koupit. Krásná mašina, anglická, chromovaná. Kominík ji předváděl na dvorku, zhoupnul se na startovací páce a jezdil na ní. Ale tátovi že ji neprodá, že z ní udělá traktor. Motorka zmizela, kominík k nám dál chodíval, ale dávno o ní nic nevěděl.“ V roce 1991 Arnošt Nezmeškal zjistil, kde by se po motorce mohl ptát. Objevil ji v nedaleké obci, rozebranou na kousky. A zase měl štěstí. I když měl v kapse jen patnáct set, majitel byl vstřícný a motorku mu prodal.
„Pak jsem ji skládal 20 let, tatínek mi s tím pomáhal, co rok, to součástka. Je poskládaná z celého světa. Zprovoznili jsme ji asi před šesti sedmi lety, táta se toho bohužel nedožil. S tou motorkou jsem prošel kus života. Ty večery, kdy jsem si četl seznam náhradních dílů a snil o tom, jak na ní jednou někam pojedu! Voní benzínem a olejem. Takhle vonělo moje dětství. Každá míle na ní ujetá je strašně vzácná. Člověku to dobíjí baterky. Když je jeden smutnej, tak se sveze na motorce a je mu líp.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
