Michaela Peterková: Základ správné výchovy? Rodičovská láska bez podmínek

Povídali jsme o výhodách a nevýhodách různých výchovných stylů. Zaměřili jsme se na podstatné komponenty kvalitní výchovy dítěte.

Vychovávat dítě není jednoduché. Představy rodičů o tom, co je v tomto směru správné, formují jejich vlastní zkušenosti z dětství. Odborníci rozlišují tři výchovné styly. Jde o autoritářský, liberální a demokratický.

Autoritářský rodič je v roli vševědoucího

V případě autoritářského výchovného stylu se rodič se staví do role vševědoucího, který sám nejlépe ví, co dítě potřebuje. Často rozkazuje, hrozí a trestá, na přání dítěte se příliš neohlíží. Iniciativu dítěte nepřijímá a samostatnost nepřipouští. Typické jsou zákazy, příkazy, striktní vyžadování poslušnosti, odmítání názorů dítěte. Projevy nesouhlasu trestá.

Ruce, dítě, dospělí, láska, rodič|foto: Freedigitalphotos.net

Liberální styl dává velkou volnost

Liberální styl výchovy spočívá ve slabém vedení i řízení. Rodič se o výchovu dítěte příliš nestará. Vede děti málo nebo vůbec ne, neklade velké požadavky, a pokud nějaké vysloví, obvykle je nekontroluje. Tento styl výchovy ponechává dítěti až příliš velkou volnost. Rodiče si zakládají na tom, že jsou svým dětem kamarádi.

Demokratický styl představuje „zlatou střední cestu“

V rámci demokratického stylu výchovy má rodič jasně vymezené cíle svého výchovného působení. Říká ale méně příkazů a více podporuje iniciativu dítěte, působí spíše příkladem než tresty a zákazy. Dává dítěti návrhy, nechává ho vybrat mezi několika možnostmi, je přístupný diskusi a má pochopení pro individualitu. Tento styl je považován za optimální styl výchovy v běžných životních okolnostech.

Důležité podmínky výchovy

Rodič by měl své dítě milovat nepodmíněnou láskou. To znamená, aby dítě bral takové, jaké je, a nepodmiňoval lásku k němu nějakými výkony. Od útlého dětství by měl být rodič ve výchově důsledný a měl by stanovat jasné hranice.

Otec a dcera|foto: Freedigitalphotos.net

Rodiče často nevydrží, když dítě po patnácté zkouší něco, co mu zakázali. To je ale velká chyba. Dítě se tak naučí, že pravidla jsou měkká a je možné snažit se o jejich prolomení. Ono ve skutečnosti chce, aby někde na jasnou hranici narazilo. Potřebuje vědět, jaké je jeho území. Pokud jednu hranici prolomí, zkouší to na další.

V psychologii pro to je dokonce pojem – testování hranic. Nejnápadněji probíhá v období dětského vzdoru ve věku od dvou do pěti let. Je to normální součást zdravého vývoje a souvisí se zrodem osobnosti; jen je třeba o tom vědět a podle toho postupovat.

S kritikou zacházejte opatrně, zraňuje

Při kritizování dítěte by měl rodič hodnotit chování dítěte, nikoli osobnost. Tedy ne „ty jsi hloupý, k ničemu, nemehlo, nic z tebe nebude“, ale „tohle se ti vůbec nepovedlo, to jsi udělal úplně špatně, tohle není dobré.“

Zápis do první třídy základních škol|foto: Filip Jandourek

Kritika chování může být klidně i dost ostrá a je samozřejmě potřebná. Nikdy ale nemá znehodnocovat a hodnotit člověka (dítě) jako celek, protože to má později neblahé následky na sebedůvěru i vztah k ostatním. Vedle kritiky je třeba nezapomínat dítě chválit, když je za co (a když dlouho není za co, tak na něco přijít).