Přírodní památka Sirňák u Mariánských Lázní bublá a je cítit sirovodíkem

Pěkná podívaná se tu odehrává celoročně. Tedy i v zimě, kdy jsou krátery a prohlubně pod ledem a sněhem. Sirňák se nachází na úpatí Podhorního vrchu, dávné třetihorní sopky. To, co se tady pod zemí odehrává, je vlastně stále ještě sopečná činnost.

Ze zemské pukliny, takzvaného Mariánskolázeňského zlomu, unikají horké plyny a ohřívají povrchovou vodu. Skutečně horké gejzíry tady ale nehledejte. Voda se dokáže ohřát jen na 20 stupňů. V zimě samozřejmě na míň, ale málokdy zamrzne.

Při naší návštěvě byly výrony pod ledem. Pod ledovou vrstvou se odehrává divadlo, které jen tak neuvidíte. Bubliny neúnavně a stále stoupají nahoru a derou se na povrch.

Vývěry plynů můžete spatřit i na nedaleké říčce Teplé, která jako malý potůček teče okrajem chráněného území Sirňáku. Je tedy zřejmé, kde se vzal název říčky Teplá. Stoupající páry v létě budí dojem, že se voda vaří. A díky doznívající vulkanické činnosti čedičového Podhorního vrchu je opravdu o něco teplejší než jiné vody v řekách a potocích.

Nevšední zážitek v jakoukoli roční dobu

Při velkých mrazech se na Sirňáku vytvářejí charakteristické zaoblené ledové „krápníky“ různých směrů a velikostí, kterým se říká výstižně ledové pyje. To ale musí být holomráz bez sněhové pokrývky. Na sněhu se vlivem výronů vytvářejí zase různé obrazce a velké vločky a hvězdy.

Přírodní památka Sirňák stojí za návštěvu i v zimě|foto: Pavel Halla

Návštěva Sirňáku stojí za to v jakékoli roční době. V létě vodní plochy vysychají a na okrajích se vytvářejí bílé povlaky vysrážené síry a dalších látek. V okolí bahenních mofet vznikají rašeliniště, která zbarvují zem do červena a kromě sirovodíku je pak ve vzduchu cítit i rašelina.

Rašeliniště vytvořené kolem mofet zdobí kromě rašeliníků také suchopýr pochvatý (Eriphorum vaginatum) a suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). V olšinách v nivě Teplé se hojně vyskytuje žlutokvětý oměj vlčí (Aconitum vulparia).

Lokalita je součástí přírodní rezervace Podhorní vrch. Jedná se o nejvyšší vrchol Tepelské vrchoviny, který má hned dva vrcholy: Velkou Podhoru s nadmořskou výškou 847 metrů a Malou Podhoru 829 metrů nad mořem.

Podhorní vrch má pravidelný kuželovitý tvar. Velice kvalitní čedič se tu také v minulosti těžil a to až do roku 1968, kdy se porouchal drtič na kámen, který následně nenechavci rozebrali a ukradli. Možná i díky nim je tu dnes stále co obdivovat.