Uměle vybudovaný vodní kanál z Morávky do Lučiny dokonale zapadl do krajiny

Když se na počátku 50. let 20. století začal kanál budovat, lidé určitě nebyli nadšeni. Pusté celobetonové koryto v délce přibližně 7,5 kilometru, přerušované 20 spádovými stupni, působilo v krajině jistě nemístně. Postupem času ale příroda vykonala své.

Na krajích betonových břehů se uchytily stromy a keře a postupně olemovaly celý tok. Dnes kanál z ptačí perspektivy vypadá jako divoká řeka. A to díky tomu, že projektanti zachovali jakési přirozené vlnění, které zapadá do krajiny.

Při budování Žermanické přehrady vyvstala otázka, zda bude stačit zásobování vodou z řeky Lučiny. Už v začátcích projektu bylo jasné, že vodnost je pro nové vodní dílo nedostatečná. A to bylo důvodem vzniku betonového přivaděče.

Ve Vyšních Lhotách proto vznikl rozdělovací objekt, který z Morávky odčerpával část vody a odváděl ji přivaděčem do řeky Lučiny. Oba vodní toky, jak ten přirozený, tak umělý, se pak setkaly ve Vojkovicích, ještě před samotným ústím do přehrady.

Rozdělovací objekt za povodní|foto: Archiv Jiřího Maníčka

Přivaděč navíc cestou sbírá i vodu ze dvou potoků. Zejména v době sucha je ale vrchní část ve Vyšních Lhotách úplně vyschlá, protože se velice přísně hlídá množství vody, které se může z Morávky odčerpat, aby neutrpěli místní živočichové a rostliny. Naopak v době povodní je přivaděč cennou ochranou před záplavami. Může totiž z řeky převést až 40 kubíků vody za vteřinu. Normální průtok je pro srovnání 15 kubíků za vteřinu.