Žádný učený z nebe nespadl aneb Veselé historiky zahradníkovy

„První příhoda je z doby, kdy jsem byl klukem školou povinným. Na prvním stupni nám paní učitelka vyprávěla, že roztok soli škodí květinám. To mě zaujalo a chtěl jsem si pravdivost vyřčeného ověřit v praxi… Když moje maminka přišla domů z práce, divila se, proč jsou lupenaté květiny zvadlé, i když zalité. A taky se podivovala, cože bílého pokrylo povrch zeminy v květináčích. Přiznal jsem se. Nijak zvlášť se to neřešilo. Co mělo cibuli nebo hlízu, mamka vyklepala, umyla a vysadila znovu. Co už nebylo k ničemu, šlo z domu. A zanedlouho jsme měli zase byt plný květin. Známé a sousedky, když vyslechly historku o pokusu se solným roztokem, se s námi rozdělily. Dostali jsme sazeničky a dokonce i velké květiny v květináči, abychom to doma bez kytek neměli smutné.

A po vysoké škole? Ani tehdy všechno vždy nedopadlo, jak mělo. V pokusech, podobných tomu ‚solnému‘, už jsem sice nepokračoval, ale občas jsem špatně poslouchal. Jako tehdy, když jsem se učil očkovat růže. Pan Holý z Vodňan, zkušený růžař, říká, udělej si hrůbek, vysaď tak, aby měly šípky kořenový krček nad zemí, v tom hrůbku. Já neposlechl, vysadil jsem šípek do roviny, a když došlo na očkování, musel jsem odkopávat brázdu okolo kořenových krčků šípku, abych se k nim dostal. A pan Holý jen motyčkou odhrábl zem z hrůbku a neměl s tím prakticky žádnou práci.

Jindy jsem přijel do zahradnictví, vedoucí byl někde na poli, čekal jsem na něho. A koukám, mezi skleníky leží desítky kontejnerů s kalami na boku. Pustil jsem se do práce a všechny kontejnery postavil. Když se vrátil vedoucí, ptal jsem se, zda u nich foukal velký vítr, že byly všechny kaly popadané. A on na to: my ty kontejnery dáváme na bok schválně, kaly mají v suchu vyzrát, aby v zimě dobře kvetly. Když prší a jsou na boku, voda se do nich nedostane. Tak jsem se zase pustil do práce...

A ještě jedna historka, tentokrát o kouzlu nechtěného. Před rokem 1990 nebylo k dispozici mnoho přípravků proti houbovým chorobám. Nebo byly drahé, v nesprávnou dobu použité, nefungovaly. A nám se do fóliovníku s okurkami dostala plíseň. Ale tak, že porost za pár dnů prakticky odešel. Zavřeli jsme fóliovník a do září se o něj nestarali. Pak jsme se chystali začít stahovat fólie a čistit vnitřek. Fóliovník jsme otevřeli a v úžasu oněměli. Rostliny se nějak zmátožily a okurek tam byly mraky, od malých až po přerostlé. A my mohli prodávat okurky, které tou dobou (díky plísni na porostech) už nikdo v okolí neměl.“