Mochyně jsou nejen na ozdobu, ale i k jídlu. Pozor ale na ten správný druh, nespleťte se
Oranžovými lampionky mochyní se zdobí věnce. Žlutooranžové kuličky s křidélky vídáme na zákuscích. Dobře vypadají ty i ty, ale kuličku jen druhých zmíněných můžeme sníst. Co svou chutí připomíná? Poví nám to Ivan Dvořák z časopisu Zahrádkář.
„Jedlých mochyní je více druhů. Jedlé ovocné (ty ze zákusků) jsou Physalis peruviana, Ph. pruinosa a některé další, s chutí trochu do ananasu. Jedlé zeleninové jsou Ph. philadelphica, Ph. ixocarpa. Jsou to taková malá rajčátka (říká se jim tomatillo), s chutí jdou možná do rajčete i papriky, docela dobře zahušťují vařené zeleninové pokrmy.
Pěstují se jako letničky nebo jako rajčata, tvoří různě pevné keříky, sklízejí se obyčejně tehdy, když plody opadávají nebo když mají vyhovující chuť.
Mochyně nejedlá, někdy považovaná za jedovatou, je trvalka Physalis alkekengi, mochyně židovská třešeň. Někdo její plody pozře, ale pro mě je prostě nejedlá nebo jedovatá. Obsahuje látky, které jsou ve větší míře jedy, a tak u citlivých osob mohou způsobit značné potíže.
Tato trvalková mochyně, v dobrých půdách intenzivně rostoucí a odnožující rostlina, by se dala považovat za lokálně invazivní. Stonky s plody a jejich obaly (kalichy) se suší do zimní vazby.“
Další zajímavosti si poslechněte v reportáži.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
